Jak zařadit mediální výchovu do výuky na našich školách?

• Rozhovor s Michalem Kaderkou na téma výuky mediální výchovy v praxi.
• Jaký je současný stav a jak postupovat při zařazení mediální výchovy do vyučování?
• Michal Kaderka je spoluzakladatel Aliance pro otevřené vzdělávání a uznávaný odborník na mediální výchovu.

V jakých předmětech by se měla mediální výchova vyučovat?

Michal Kaderka: Ideální by samozřejmě bylo dostat mediální výchovu do všech předmětů, protože je to průřezové téma. Podstatou průřezového tématu je, že každý učitel by měl implementovat z očekávaných výstupů mediální výchovy něco do svého předmětu. Cílem je, aby implementace byla nenásilná, tedy že každý učitel by měl dělat to, na co se cítí. To je však dnes trochu problém mediální výchovy. Učitelé si s ní často neví rady a tak ji neimplementují vůbec. Což je podle mého názoru v pořádku, protože když jsou k tomu nuceni, vede to k formálnímu vykazování výuky mediální výchovy, což ale nemá žádný efekt.

Jak tedy konkrétně zařadit mediální výchovu do výuky?

Michal Kaderka: Mohu dát příklad třeba z dějepisu. Vezměme například výročí Února 1948. Zajímavý může být postup, kdy porovnáte, jak se tato událost popisovala v učebnicích z období před Sametovou revolucí a jak se popisuje v učebnicích dnešních. Při práci s těmito učebnicemi mohou žáci a studenti vidět rozdíl, jak se vykládá tato událost nyní a jak se učila před rokem 1989. Žáci mohou porovnat, kolik bylo události věnováno pozornosti, jaké osobnosti byly akcentovány a jak byla celá událost popisována. Žák či student tak pochopí, že se interpretace událostí vyvíjí v čase a také jakým způsobem se může informace předávat dalším generacím. Ukážete jim také ten ideologický vliv.

Ideologický vliv bývá argument proč nevyučovat mediální výchovu, co si o tom myslíte?

Michal Kaderka: V některých případech se objeví obvinění, že výuka mediální výchovy indoktrinuje nějakou ideologii. Tento příklad z hodiny dějepisu je jedna z cest, jak ukázat žákům fungování ideologií, aniž bychom je jakkoli indoktrinovali. Ale těch možností výuky mediální výchovy je samozřejmě hodně. U každého učitele bude vypadat jinak. Každý učitel je silný úplně v něčem jiném, tak je logické, že každý se zaměří na něco jiného. To však vůbec nevadí. Pokud učitel využije ty činnosti, ve kterých je dobrý a naváže je na mediální výchovu, tak to může velmi dobře fungovat.

Takže je dle Vašeho názoru možné zapojit do výuky mediální výchovy většinu učitelů?

Michal Kaderka: Samozřejmě, ale je zde ještě další zásadní věc. Spousta učitelů si myslí že neví, jak mediální výchovu implementovat a přesto to dělají. Jednoduše jen nemají tu terminologii, ale prakticky ji do výuky zapojují. Naopak jsou někdy tací, kteří o implementaci mediální výchovy často mluví, ale nedělají to dobře.

Jsou předměty kde je to vhodnější?

Michal Kaderka: Já si myslím, že vhodnými předměty jsou dějepis, ZSV a občanská výchova. To jsou předměty, které jsem vystudoval a možná proto je zmiňuji. Jinak si myslím, že mediální gramotnost a mediální výchova jsou spíše součástí humanitních oborů, protože k tomu mají mnohem blíže. Ale jsou tu samozřejmě i češtináři a velmi blízko k tomu mají i učitelé, kteří se zabývají informačními technologiemi.

Co si myslíte o zavedení mediální výchovy jako samostatného předmětu?

Michal Kaderka: Je to zajímavá myšlenka a například v Maďarsku to tak nastaveno mají. Tam si můžete na pedagogické fakultě zapsat dvouobor v kombinaci mediální výchovy a dalšího předmětu. Osobně si myslím že to úplně nutné není, ale nebylo by to nic proti ničemu. Spíš bychom se však měli zabývat tím, jak udržet minimální míru mediální gramotnosti a mediální výchovy. O této nadstavbě můžeme přemýšlet až poté, co budeme umět aspoň ty základy.

Jako průřezové téma to je tedy dostatečné?

Michal Kaderka: Data, jak probíhá implementace mediální výchovy do výuky, máme pouze od Medianu a Člověka v tísni. Víc jak 50 % škol přiznalo, že se tím vůbec nezabývá. To už je první signál, že to příliš nefunguje. V současnosti prochází rámcové vzdělávací programy revizí právě z toho důvodu, že se nedaří efektivně implementovat průřezová témata do výuky. Jednou z cest může být připojit mediální výchovu k některému z předmětů. Což by znamenalo, že se mediální výchově bude věnovat učitel občanské výchovy, dějepisu nebo češtiny. To by zajistilo adresnější odpovědnost. Problém průřezových témat je právě to, že jsou velmi často vnímána jako problém někoho jiného. Všichni si myslí, že například mediální výchovu na škole dělá ten nebo onen učitel, ale ve skutečnosti se jí nezabývá nikdo. To je problém, který bychom měli vyřešit.

Michal Kaderka je spoluzakladatel Aliance pro otevřené vzdělávání a uznávaný odborník na mediální výchovu. Mediální výchovu vyučuje na Gymnáziu Na Zatlance a ve spolupráci s Vydavatelstvím Taktik lektoruje akreditované kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Přehled plánovaných kurzů DVPP Mediální výchovy pro podzim 2018 zveřejníme v nejbližší době.

Jsou dnešní žáci horší, než byli v minulosti?

• Tentokrát přinášíme rozhovor s Robertem Čapkem na téma motivace dnešních žáků.
• Dozvíte se praktické rady a příklady jak postupovat ve výuce.
• Robert Čapek je známý didaktik, psycholog a učitel, který se zabývá pedagogicko - psychologickými tématy.

Často ve školách slýcháme povzdechnutí, že dnešní žáci jsou horší, než tomu bývalo dříve. Co si o tom myslíte?

Robert Čapek: Nesouhlasím s tvrzením, že jsou dnešní žáci horší, než byli žáci v minulosti. I já jsem zaznamenal stížnosti některých učitelů, že žáci jsou horší, protože například méně čtou. Samozřejmě, že méně čtou. Moje generace četla v podstatě pořád, já sám ve školních letech třeba jednu knihu denně. Ale kdyby v naší době existovaly herní konzole, tak bych ani já tolik nečetl, protože bych hrál hry. Něco by mi to vzalo, něco zase dalo. Děti nejsou horší, jsou jenom jiné.

V čem jsou dnešní děti jiné?

Robert Čapek: Mají jiné dovednosti, například některé skvěle rozumějí IT. Učitel, který si stěžuje na jinakost dnešních žáků, by se raději měl zaměřit na svůj vlastní přístup k jejich vzdělávání a svoje pedagogické techniky, aby dokázal držet krok. To bude užitečnější.

Jak to myslíte?

Robert Čapek: Když dnes řekne češtinář, že děti musí číst Jiráska, protože je to základ, tak se pak nesmí divit, že děti toho Jiráska nečtou. Pokud ale vezme knížku, která se dnes v dané věkové kategorii opravdu čte, tak je mnohem větší šance, že ji děti číst budou. To znamená, že základ práce učitele je přizpůsobit se rytmu doby.

Co je tedy příčinnou těchto pocitů některých učitelů?

Robert Čapek: Nepochybně je to nižší motivace žáků, která ovlivňuje vzdělávací výsledky. Avšak motivace je především daná tím, co se děje ve třídě. Pokud učitel zvolí správné metody, aktivizující druhy práce a hodnotí podporujícím způsobem, nemusí se bát, že by žáci neměli motivaci.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Robert Čapek: Například ve výuce nebudu mluvit o Babičce Boženy Němcové, ale najdu moderní obsahy, na kterých žáci získají potřebné dovednosti. Třeba sérii „Hraničářův učeň“, například. U čtení s porozuměním žáci tedy dostanou text, který je bude bavit. Pro týmovou práci dostanou také úkol, který je bude zajímat. Motivaci je povinen učitel od žáků získávat, musí ji svou nabídkou ve třídě vyvolat. Jeho povinností je dát dětem nějakou vzdělávací příležitost, ale ta pro ně musí být zajímavá. Měla by je získat pro tu práci v dané hodině. Tak učitel pracuje i na vyšších cílech, jako je zájem o celý obor či předmět. Podstatné je, že učitel řídí to, co se děje ve třídě. Myslet si tedy, že děti nosí do školy motivaci v tašce je nesmysl. Učitel je ten, kdo musí posílit motivaci dětí. Na to má didaktiku, hodnocení, rovnou komunikaci, prostě základy dobrého klimatu ve třídě. Děti jsou jiné, proto by se měli i učitelé změnit. Motivace má však pořád stejné zákonitosti a ty má učitel využívat.

Co byste poradil učiteli, který má ve třídě nespolupracující žáky, kteří narušují výuku?

Robert Čapek: Samozřejmě jsou ve školách i žáci, kteří už ztratili zájem o vzdělání. Avšak zákonitosti dobrého klimatu ve třídě pracují ve prospěch učitele. V takovém případě je potřeba správně využít psychologické procesy, které můžou dobrou aktivitou vyvolat. Dobrá didaktika podporuje vhodné klima, které žáky strhává do hry neboli práce, což v nejlepším případě splývá.

Můžete procesy ve třídě blíže specifikovat?

Robert Čapek: Mluvím třeba o konformitě. Pokud učitel pouze vykládá nebo promítá nějakou nudnou prezentaci, tak je ve třídě nuda, převládá v ní apatie. Každý, kdo zvedne ruku v podstatě pracuje proti nastavenému klimatu té třídy, které není dobré. Takový žák je považován za šprta, protože normální je v této třídě nehlásit se. Takže je na žáky, kteří by i chtěli něco říct, vyvíjen tlak, aby nespolupracovali s učitelem. Zatímco když zadá učitel aktivitu, při které pracuje většina třídy, protože je to baví, tak konformní procesy pracují v jeho prospěch. Je velmi těžké držet si odstup a nespolupracovat ve skupině pěti spolužáků, kteří o něčem debatují, pracují, a navíc je to baví.

Co dělat v případě, že někdo vyrušuje ve výuce?

Robert Čapek: Když učitel během výkladu přestane mluvit a někoho napomíná, tak v ten okamžik končí práce ve třídě. Na toho, kdo dělá nespolupracující chování, je upřena pozornost celé třídy. Tento způsob řešení v podstatě posiluje nekázeň. Ten nespolupracující žák je za hrdinu. Když je někdo ze žáků s učitelem v rozepři, požívá respekt Robina Hooda. V klimaticky dobře spravované třídě to funguje přesně naopak. Kdo vyrušuje kazí hru. Pokud někdo v rámci skupinové práce nespolupracuje, má učitel prostor za ním jít a zjistit co se děje, aniž si toho zbytek třídy všimne. Učitel má v tomto případě řešit problém způsobem, kterým neposiluje toho, kdo narušuje výuku. Žákovi pak stačí domluvit, nebo jej třeba vtáhnout do hry speciálním úkolem přímo pro něj.

Jak to provést v praxi?

Robert Čapek: Ve výuce jsem dělal skupinovou práci na téma husitství. Jeden žák se přihlásil s tím, že mu tento úkol nesedí. Odpověděl jsem mu tedy, že mu dám jiný úkol, který bude speciálně pro něj. Měl popsat kým by byl rád v husitské době. V rámci tohoto řešení situace dostal individuální přístup s diferenciací obtížnosti. Zároveň získal novou motivaci, protože dostal něco extra od svého učitele. Navíc byl za splnění úkolu sám zodpovědný. Na tato řešení má učitel čas, pokud se ve třídě dějí dobré procesy a dobrá didaktika. Kdybych dělal v této hodině pouze výklad, tak na takovéto řešení nemám čas a žák by nezískal možnost se takto realizovat.

Důležitou součástí činnosti Roberta Čapka je postgraduální vzdělávání, zejména pedagogických pracovníků. Lektoruje semináře pro sborovny základních a středních škol a vzdělávací instituce. Zabývá se pedagogicko – psychologickými tématy, jeho kurzy se zaměřují na témata Alternativní výukové metody, Třídní klima, Hodnocení a sebehodnocení žáků, Odměny a tresty ve školní praxi, Vedení třídní schůzky a rozhovor s rodičem a další.

Brzy zveřejníme nabídku kurzů DVPP pro podzim 2018, ve které naleznete i kurzy Roberta Čapka.

Chce to více radosti ve školách

• Rozhovor s Robertem Čapkem na téma změny přístupu ke vzdělávání a tradiční výuce v rámci českého vzdělávacího systému.
• V současné době probíhá v rámci českého školství živá debata o přístupu ke vzdělávání na našich školách.
  
• Na toto téma jsme položili několik otázek Robertu Čapkovi, který působí jako psycholog, didaktik a učitel.
  

Jaký přístup k výuce preferujete a jaká jsou Vaše východiska?

Robert Čapek: Během svého působení na univerzitě jsem se zabýval českými i zahraničními vzdělávacími systémy, ze kterých jsem sbíral poznatky, současně jsem učil a měl tak možnost tyto poznatky ověřovat v praxi. Na tomto základě jsem vytvořil celistvou strukturu, kterou nazývám podporující a klimatické vyučování. Protože si myslím, že nejlepší učitel je eklektický, zařadil jsem do svého přístupu poznatky, které jsem posbíral z mnoha zdrojů. Líbí se mi něco z waldorfské školy, daltonské školy, svobodné výchovy a mnoha dalších přístupů. Ve státní základní škole lze však použít jen něco, což jsem měl a mám příležitost poznat. Učitel v běžné každodenní praxi bohužel nemá čas, který jsem měl já při svém působení na univerzitě, se takto podrobně věnovat tomu, jak vzdělávat. V důsledku toho často nemá ani filozofii, jak učit. V rámci systému podporujícího a klimatického vyučování, který učitelům nabízím, jim poskytuji návod, jak praktickými činnostmi ve třídě dosáhnout vysokých cílů.

Jaké jsou reakce vedení škol na změnu vyučování podle Vašeho přístupu? Je problematické z pozice učitele prosadit jiný přístup k vyučování?

Robert Čapek: Je a zároveň není. V rámci těch několika tisíc státních základních škol v ČR existují velmi často svébytné světy, které nejsou uniformní. Velmi důležitá je osoba ředitele. Někdy je ředitel nejpokrokovější pedagog na škole a zoufale se snaží, aby měl takovou i sborovnu a naráží na problémy. Někde je zase ředitel, který se příliš nezajímá o činnost učitele, protože je zahlcen organizačními a manažerskými povinnostmi. Učitel má tak volnou ruku v tom, jak bude učit. Někdy je vedení školy překážkou pro kvalitní vyučování, protože vymýšlí nesmysly jako třeba povinný počet známek za pololetí nebo se zabývá tím, že učitelka nedává špatné známky a zpochybňuje náročnost jejího přístupu. Tedy každá škola je tak trochu jiný svět. Pokud bych to měl trošku zobecnit, tak kvalitní, pokrokový, řekněme moderní učitel, to má vždycky těžší na státní škole než ten klasický konzervativní "výkladový" učitel. A pokud to nemá těžší, tak má zatracenou kliku, že je na takové škole.

Vím, že Váš pohled na tradiční výuku je poměrně radikální, v čem by se podle Vás měla změnit tradiční výuka na dnešních školách?

Robert Čapek: Tradiční výukové metody jsou nekvalitní, tradiční hodnocení dělá paseku v motivaci žáků, tradiční vedení třídních schůzek je nekvalitní a tak dále, takže změny by měly nastat ve všech oblastech. Zejména však v použití dobré didaktiky, v důrazu na to, co je ve vyučování a vůbec ve vzdělávání opravdu důležité, což jsou měkké dovednosti (soft skills) a postoje. Ne učivo, které má být jen prostředkem k dosažení těch vyšších vzdělávacích cílů. Děti by měly chodit do školy spokojené, mělo by je to tam bavit. Dále by se měl změnit vztah v trojúhelníku rodič - žák - učitel ve prospěch klientského přístupu. Prostě naprosto normální věci, které ale u nás nefungují.

Co vlastně představuje tradiční výuka?

Robert Čapek: Tradiční výuku známe z černobílých filmů, kdy profesor hovoří a třída mlčí, píše si, poslouchá. Prostě frontálka. Výklad a řízená diskuze, kdy stejně většina žáků vůbec nemluví a neodpovídá. Učitel je středobodem všeho a vykládá rádoby moudrým hlasem, ve třídě je ticho. Tady to jakoby rakousko-uherské vyučování, jak se tomu dneska říká, které se nezměnilo. Na gymnáziích je to pořád norma, ale vlastně i na ostatních středních a mnoha základních školách. Pokud se výuka například angličtináře z tohoto přístupu vymaní, ztrácí v očích kolegů punc "kvality". Protože stále přetrvává představa, že je třeba předávat poznatky. Zatímco ve světě a vůbec v moderním vzdělávání je to úplně naopak. Musíte dostat žáky do hry, žáci musí přijít na věci sami, musí konstruktivisticky získat každý poznatek, musí objevovat, chodit jako výzkumníci do lesa, na louku, do laboratoře. Učitel je jenom vede jako mentor, průvodce nebo moderátor. Takže ta tradice je prostě to, co bychom měli co nejrychleji zrušit. Rodiče by měli chtít opravdu kvalitní výuku a nenechat si namluvit, že výklad je nějaká kvalita. Pro výuku je dobré zařazovat metody vzájemného učení, peer metody, teambuildingové metody, skupinovou práci atd. Těch možností je hodně. O tom, co se ve třídě odehrává, by měli spolurozhodovat žáci. To zvyšuje motivaci žáků, výuka je pro ně hravá a zábavná. Chce to více radosti ve školách, jak je to na 1. stupni, když se ještě děti těší do školy. Tahle radost bohužel není důležitá pro mnoho učitelů, a to je škoda. Na svých seminářích říkám, že by měli učitelé přidat hru, zábavu a radost do své činnosti. Pak to baví je i žáky.

Důležitou součástí činnosti Roberta Čapka je postgraduální vzdělávání, zejména pedagogických pracovníků. Lektoruje semináře pro sborovny základních a středních škol a vzdělávací instituce. Zabývá se pedagogicko – psychologickými tématy, jeho kurzy se zaměřují na témata Alternativní výukové metody, Třídní klima, Hodnocení a sebehodnocení žáků, Odměny a tresty ve školní praxi, Vedení třídní schůzky a rozhovor s rodičem a další

Brzy zveřejníme nabídku kurzů DVPP pro podzim 2018, ve které naleznete i kurzy Roberta Čapka.