Chce to více radosti ve školách

• Rozhovor s Robertem Čapkem na téma změny přístupu ke vzdělávání a tradiční výuce v rámci českého vzdělávacího systému.
• V současné době probíhá v rámci českého školství živá debata o přístupu ke vzdělávání na našich školách.
  
• Na toto téma jsme položili několik otázek Robertu Čapkovi, který působí jako psycholog, didaktik a učitel.
  

Jaký přístup k výuce preferujete a jaká jsou Vaše východiska?

Robert Čapek: Během svého působení na univerzitě jsem se zabýval českými i zahraničními vzdělávacími systémy, ze kterých jsem sbíral poznatky, současně jsem učil a měl tak možnost tyto poznatky ověřovat v praxi. Na tomto základě jsem vytvořil celistvou strukturu, kterou nazývám podporující a klimatické vyučování. Protože si myslím, že nejlepší učitel je eklektický, zařadil jsem do svého přístupu poznatky, které jsem posbíral z mnoha zdrojů. Líbí se mi něco z waldorfské školy, daltonské školy, svobodné výchovy a mnoha dalších přístupů. Ve státní základní škole lze však použít jen něco, což jsem měl a mám příležitost poznat. Učitel v běžné každodenní praxi bohužel nemá čas, který jsem měl já při svém působení na univerzitě, se takto podrobně věnovat tomu, jak vzdělávat. V důsledku toho často nemá ani filozofii, jak učit. V rámci systému podporujícího a klimatického vyučování, který učitelům nabízím, jim poskytuji návod, jak praktickými činnostmi ve třídě dosáhnout vysokých cílů.

Jaké jsou reakce vedení škol na změnu vyučování podle Vašeho přístupu? Je problematické z pozice učitele prosadit jiný přístup k vyučování?

Robert Čapek: Je a zároveň není. V rámci těch několika tisíc státních základních škol v ČR existují velmi často svébytné světy, které nejsou uniformní. Velmi důležitá je osoba ředitele. Někdy je ředitel nejpokrokovější pedagog na škole a zoufale se snaží, aby měl takovou i sborovnu a naráží na problémy. Někde je zase ředitel, který se příliš nezajímá o činnost učitele, protože je zahlcen organizačními a manažerskými povinnostmi. Učitel má tak volnou ruku v tom, jak bude učit. Někdy je vedení školy překážkou pro kvalitní vyučování, protože vymýšlí nesmysly jako třeba povinný počet známek za pololetí nebo se zabývá tím, že učitelka nedává špatné známky a zpochybňuje náročnost jejího přístupu. Tedy každá škola je tak trochu jiný svět. Pokud bych to měl trošku zobecnit, tak kvalitní, pokrokový, řekněme moderní učitel, to má vždycky těžší na státní škole než ten klasický konzervativní "výkladový" učitel. A pokud to nemá těžší, tak má zatracenou kliku, že je na takové škole.

Vím, že Váš pohled na tradiční výuku je poměrně radikální, v čem by se podle Vás měla změnit tradiční výuka na dnešních školách?

Robert Čapek: Tradiční výukové metody jsou nekvalitní, tradiční hodnocení dělá paseku v motivaci žáků, tradiční vedení třídních schůzek je nekvalitní a tak dále, takže změny by měly nastat ve všech oblastech. Zejména však v použití dobré didaktiky, v důrazu na to, co je ve vyučování a vůbec ve vzdělávání opravdu důležité, což jsou měkké dovednosti (soft skills) a postoje. Ne učivo, které má být jen prostředkem k dosažení těch vyšších vzdělávacích cílů. Děti by měly chodit do školy spokojené, mělo by je to tam bavit. Dále by se měl změnit vztah v trojúhelníku rodič - žák - učitel ve prospěch klientského přístupu. Prostě naprosto normální věci, které ale u nás nefungují.

Co vlastně představuje tradiční výuka?

Robert Čapek: Tradiční výuku známe z černobílých filmů, kdy profesor hovoří a třída mlčí, píše si, poslouchá. Prostě frontálka. Výklad a řízená diskuze, kdy stejně většina žáků vůbec nemluví a neodpovídá. Učitel je středobodem všeho a vykládá rádoby moudrým hlasem, ve třídě je ticho. Tady to jakoby rakousko-uherské vyučování, jak se tomu dneska říká, které se nezměnilo. Na gymnáziích je to pořád norma, ale vlastně i na ostatních středních a mnoha základních školách. Pokud se výuka například angličtináře z tohoto přístupu vymaní, ztrácí v očích kolegů punc "kvality". Protože stále přetrvává představa, že je třeba předávat poznatky. Zatímco ve světě a vůbec v moderním vzdělávání je to úplně naopak. Musíte dostat žáky do hry, žáci musí přijít na věci sami, musí konstruktivisticky získat každý poznatek, musí objevovat, chodit jako výzkumníci do lesa, na louku, do laboratoře. Učitel je jenom vede jako mentor, průvodce nebo moderátor. Takže ta tradice je prostě to, co bychom měli co nejrychleji zrušit. Rodiče by měli chtít opravdu kvalitní výuku a nenechat si namluvit, že výklad je nějaká kvalita. Pro výuku je dobré zařazovat metody vzájemného učení, peer metody, teambuildingové metody, skupinovou práci atd. Těch možností je hodně. O tom, co se ve třídě odehrává, by měli spolurozhodovat žáci. To zvyšuje motivaci žáků, výuka je pro ně hravá a zábavná. Chce to více radosti ve školách, jak je to na 1. stupni, když se ještě děti těší do školy. Tahle radost bohužel není důležitá pro mnoho učitelů, a to je škoda. Na svých seminářích říkám, že by měli učitelé přidat hru, zábavu a radost do své činnosti. Pak to baví je i žáky.

Důležitou součástí činnosti Roberta Čapka je postgraduální vzdělávání, zejména pedagogických pracovníků. Lektoruje semináře pro sborovny základních a středních škol a vzdělávací instituce. Zabývá se pedagogicko – psychologickými tématy, jeho kurzy se zaměřují na témata Alternativní výukové metody, Třídní klima, Hodnocení a sebehodnocení žáků, Odměny a tresty ve školní praxi, Vedení třídní schůzky a rozhovor s rodičem a další

Přehled plánovaných kurzů DVPP Roberta Čapka a dalších lektorů pro podzim 2018 neleznete zde.